Pamatuji si, když jsem nastoupila střední školu. Opravdu jsem se tam těšila a já jsem si říkala, že se na střední škole budu opravdu hodně snažit, bych mohla jít potom na vysněnou vysokou školu. Jenomže abych pravdu řekla, tak se mi to vůbec nedařilo. Nemohla jsem vůbec přijít na chuť matematice a taky informatice. V matematice jsem absolutně vůbec nechápala žádné příklady, hlavně takové ty složité, kde byla ta písmenka. To vždycky pro mě byla španělská vesnice. A co se týká počítače, tak to bylo něco podobného. Vzpomínám si, jak jsme měli informační technologii a museli jsme dělat vektory. O tomhle slově jsem slyšela na střední škole úplně poprvé.

O vektorech jsem nikdy neslyšela.

A bylo mi docela trapně. Protože úplně ostatní žáci, opravdu všichni žáci, kteří se mnou chodili do třídy, tak úplně věděli, co to vektor je a o čem je řeč. Řekla jsem si, že to není možné, že bych byla opravdu jediná ve škole, že bych to nevěděla? Řekla jsem si, že tohle se budu muset někde zjistit, abych alespoň věděla nějaké základy. Nechtěla jsem se ale ptát učitele. Protože i před učitelem jsem se styděla, že vůbec nevím, o co se jedná v informačních technologií o vektory.

Základy na PC umím dobře.

Později až doma jsem se dozvěděla, že je to jsou obrázky. Jenomže to jsem taky byla v koncích. Vůbec jsem jim nerozuměla, jak mám zacházet nebo vyrábět obrázky na počítači. Byl to pro mě opravdu hodně složité. Takže jsem si řekla, že matematika a počítače včetně informační technologie nebude absolutně nic pro mě, protože se v tom vůbec nevyznám. Na počítači jsem se naučila docela dobře pracovat asi až na konci střední školy. Vy si říkáte, že je to opravdu fakt brzo. No, jasně. Měla jsem děsné známky celé čtyři roky na střední škole, že jsem se styděla vysvědčení vůbec někomu ukázat. V informatice a informační technologii jsme byla nejhorší ze všech.